Otevírací doba
o svátcích


od 21.12.2019 do 5.1.2020 - ZAVŘENO
běžný provoz: od 6.1.2020

POKRAČOVAT
KATEGORIE PRODUKTŮ

REVOLUCE v zateplování

9. 6. 2010 11:59:02

Jak funguje kontaktní zateplovací systém 

Něco málo z teorie

Systém tepelné izolace budov vychází ze dvou základních premis, které jsou nezbytné pro optimální návrh vlastního zateplovacího systému. Prvým předpokladem je vlastní tepelná izolace, tj. zamezení úniku tepla obvodovým pláštěm, a to včetně oken a dveří, střechou a základem budovy. Tento problém je při současném stavu techniky stavebních hmot vcelku jednoduchým řešením, prováděným vesměs systémem dodatečné instalace tepelně izolačních desek pěnového polystyrénu, případně minerální vlny. Montáž tohoto typu zateplení s vyloučením mokrého procesu sice zdánlivě zjednodušila stavební práce, ovšem mnohdy nerespektuje základní fyzikální vlastnosti klasických stavebních konstrukcí. Ze své podstaty neumožňuje plně vyřešit druhý předpoklad pro uspokojivé řešení tepelné izolace budov, a to je difuze vodní páry konstrukcí. Tento problém je potlačen interpretací o potlačení rosného bodu a omezení zóny kondenzace, kdy za uspokojivé z pohledu difúze je pokládáno řešení, že silná vrstva tepelné izolace z venkovní strany propouští páru velmi málo, ale tepelně izoluje tak dobře, že v nosné vnitřní vrstvě nevzniká v zimě významný teplotní pokles. Díky tomu vzniká případná zóna kondenzace jen v izolaci, ale její množství je tak malé, že toto řešení je považováno za trvanlivé a bezpečné.

A jak to (ne)funguje?

Je to zcela jednoduché. Zkusme si představit bytovou jednotku, dva dospělí a dvě děti. Dospělý člověk dechem vyprodukuje asi tak 3,5 litru vodní páry denně. Dejme tomu, že dítě 2litry. Jednoduchý součet na naší modelové rodině představuje 11 litrů vody v plynném stavu. Alespoň jednou denně je k dispozici teplé jídlo. Přestože k moderní kuchyni patří digestoř, s teplým jídlem manipulujeme nejen na sporáku, takže si připočtěme tak 1 litr. Naše rodina se ale také myje a chodí na záchod. Tak to máme dejme tomu 4x sprchu večer, ranní hygiena a troška vody během dne. Teplé vody. Já si myslím, že můžeme v klidu připočítat další 1 litr, i když máme v koupelně ventilátor. Oblékáme se, tedy pereme. A sušíme. Zkusme této činnosti přiřadit hodnotu 0,3 litry. Něco málo nám uvolní kytky, akvárium nemáme, nádobí myjeme v myčce. Můžeme tedy sčítat: 11+1+1+0,3=13,3 litrů vody každý den v bytě. A to máme vyvětrat? Teoreticky to problém není. Ovšem to by nám ta voda v plynném stavu musela zůstat připravena, až otevřeme okno. Nečeká, jde tam, kam ji vedou fyzikální zákony, do zdi, do koberce, do nábytku… a část samozřejmě čeká, až otevřeme okno a vyvětráme. Nás zajímá voda, kterou máme právě ve zdi. A hluboko ve zdi. Jako poučeni uživatelé, nebo zájemci o tepelnou izolaci přeci víme, že tam té vody je tak málo, že je to v pořádku. Že v létě poputuje zase zpátky do místnosti a oknem do přírody. Omyl, říká fyzika. Ta voda už není parou, je kapalinou. Potřebuje tudíž změnit skupenství a pádit hezky rychle, ať je beze zbytku pryč, než začne být venku opět zima a vlhko. Jenže, když my jí to moc neulehčujeme. Zvenku jsme teplu a vyššímu tlaku vzduchu postavili do cesty izolant, a když už je zpět v místnosti, tak bychom potřebovali mít otevřené okno, kudy taky ven, že. Máme li venku třicítky, maximální sluneční svit a zateplený barák, tak spíš zavřeme. Ale pořád dýcháme, vaříme, myjeme se. Naše milá voda nakonec usoudí, že nejlépe je ve zdivu a každý rok přibude nějaký ten litřík.

 

Kondenzace vodní páry kontaktních zateplovacích systémů

Co víme?

Teplo, mohutná tepelná izolace a přesto vlhkost a plíseňa opět pocit nepohody? Tato situace bohužel není žádnou vzácností. Teplota sama o sobě totiž není rozhodujícím faktorem, odpovídat musí i relativní vlhkost vzduchu. Takového kritického stavu lze dosáhnout poměrně rychle. Doporučuje se intenzívní větrání, neexistuje však přesný metodický pokyn. Proto někdy větráme krátkou dobu, jindy příliš intenzivně, zóna kondenzace se postupně rozšiřuje, zvyšuje se relativní vlhkost vzduchu a klesá povrchová teplota stěny. Pro stanovení kritických zón prosperity plísní jsou zpracovány normalizované výpočtové metody, ovšem podmínky vzniku závisejí na mnohých parametrech. Tím podstatným je bohužel časová osa vnitřního prostředí - postupná akumulace kondenzované vody ve hmotě. Netvrdíme, že použití těchto tepelně izolačních systémů je vždy nepřípustné a nevyhovující, nicméně je nelze aplikovat na všechny typy staveb.

Jak funguje tepelně izolační omítka

Naše filozofie tepelné izolace budov s použitím tepelně izolačních omítek na bázi polyuretanu vychází z principu, že nedílnou součástí zvýšení samotného tepelného odporu konstrukce není pouze samotná tepelná izolace, rosný bod a zóna kondenzace, ale také transport molekul vodní páry ven z obvodového pláště. Nejméně náchylné ke vzniku trvalé zóny kondenzace jsou stěny s takovou vrstvou tepelné izolace z venkovní strany, kdy vnitřní stěny propouštějí vodní páru málo a venkovní vrstva izolace propouští vodní páru výrazně lépe než vnitřní vrstvy. Tím je z dlouhodobého hlediska v našich klimatických podmínkách dodržena zásada, že stavba v chladném počasí vlhkost částečně absorbuje a naopak při teplém a suchém počasí je intenzivně odvětrána. V takto navržených tepelných izolacích je tento princip vyvážený a z dlouhodobého hlediska nezbytný.

A jak to funguje v praxi?

Máme zde opět naši modelovou rodinu ve svém bytě. Vše je stejné, pouze zvolili jiný systém tepelné izolace. Venku je zima, voda se sráží stejně, větrat musíme také. Nejen proto, abychom vypudili nám již známou vodní páru, ale chceme čerstvý vzduch. Vodní pára v obvodové zdi kondenzuje vlivem klesající teploty. Má ovšem prostor, který jsme ji vymezili – polyuretanová omítka. Je dostatečně silná, aby zabránila úniku tepla. Ale je propustná pro vodní páru. Propustnější než podkladní zeď. Venku se otepluje a zvyšuje se sluneční svit. A voda, jako kapalina má pokyn, opět ta fyzika, přejdi do plynného skupenství a rozpínej se všemi směry. Tak to taky udělá. Omítka klade malý odpor, tam to jde. Z jedné strany narazí na podkladní zeď, tam to jednoduché není. Z opačné strany je otevřený prostor.

Pokračování?

Proč tedy nezateplujeme takto. Respektive, to stavbaři nevěděli? Samozřejmě, že věděli a vědí. Dodatečné zateplení budov je poměrně mladá disciplína. Zvítězil systém, který byl v tuto chvíli k dispozici. Ono vymyslet vhodnou omítku chce čas a vhodné suroviny. I tepelně izolační omítky mají svou historii, možná i delší, než kontaktní systémy. Ale narážely na problém – co použít jako plnivo. Moc toho není. Perlit, polystyren, tufitické horniny, expandovaný jíl?. Perlit a polystyren jsou OK. Ovšem jsou hladké. A zakomponovat je do malty je obtížné. Jednoduše malta nedrží ve vyšších vrstvách. Odborně to nazýváme mez skluzu. Tufitické horniny a expandovaný jíl sice mají vlastnosti vhodné pro rheologii malty, ovšem ne zcela vyhovují z hlediska tepelného odporu a vlastní hmotnosti.

 

Proč polyuretan.

Polyuretan jako plnivo do stavebních směsí je nová surovina. Stejně jako polystyren v omítkách je i polyuretan sekundárním produktem. Tedy v podstatě odpadem. No a protože této hmoty je využíváno méně, byla i potřeba recyklace z pohledu environmentálních technologií méně akcentována.

V omítkových tepelně izolačních směsích nám polyuretan plní požadované vlastnosti. Má malou objemovou hmotnost, tedy nezatěžuje stavbu. Tepelně izolační vlastnosti jsou vynikající, proto jej najdeme jako izolant například v chladničkách. Je chemicky i objemově stálý. Dá se drtit na optimální velikost pro stavební směsi, nejsme tudíž omezeni „stejnými kuličkami“, jako u polystyrenu. Není kulatý a hladký, naopak správnou dezintegrací zpracovávané suroviny získáváme optimální tvarový index a otevřený povrch. Omítka proto nestéká ani při aplikacích ve větších tloušťkách.